Dnes, 21. srpna jsem chtěl psát o tom, jak nás před 49 lety napadla vojska těch, s nimž jsme byli ve vojenské alianci. Jenže do toho přišla Barcelona, Finsko a musím se vyjádřit zase k tomu, před čímž už varuji mnoho let.
21 srpna 1968 nás napadla „spřátelená“ vojska. Jak se po letech ukazuje, ale stále zamlčuje, zase z jiných nynějších politicky korektních stanovisek, nejvehementnějším zastáncem naší okupace bylo východní Německo. Generální tajemník východoněmecké SED, Walter Ulbricht, rozhodně a iniciativně přitakával sovětským soudruhům, že musí razantně zasáhnout, aby se český bacil svobody nepřesunul do tehdejší NDR. A jak vlastně část Německa zcela proti všem mezinárodním předpisům se stala pouhých 23 letech po skončení 2. světové války znovu agresorem.
Vojska NDR okupovala Karlovarsko. Prostě, historické zvyklosti jsou dané. Právě soudruzi z NDR byli nejhlasitějšími zastánci srpnové okupace ČR.
Nebylo mi tehdy, 22 letému mladíkovi jasné, jak mohlo mezinárodní společenství dopustit, že se Německo ve formě NDR mohlo zúčastnit vojenské agrese. Proč protesty nebyly silnější a ráznější. Vždyť to bylo fakticky porušení poválečného uspořádání Evropy. Výmluvou bylo, že jsme s NDR byli ve vojenské alianci ve Varšavské smlouvě.
Dnes už je mi to jasné je. To v podstatě „ticho po pěšině“ bylo způsobeno tím, že západní společenství peněz se obávalo, že by Československo mohlo být vzorem. Že prosperita, spokojenost obyvatelstva, svoboda a kulturní rozvoj je možný i při absenci rozvírání nůžek mezi neustále bohatšími bohatými a stále chudšími a chudými, jak se to děje dnes.
A teď k Barceloně. Nemá cenu lacině promítat španělské národní barvy na Petřín.
Je třeba okamžitě v malostranské Mostecké ulici nainstalovat bariéry před vjezdem na Karlův most, i když je to pěší zóna, totéž z druhé strany. Zároveň je třeba naistalovat bariéry do pěších zón (Karlovy ulice, Melantrichovy, Celetné atd.) Ozbrojenou ostrahu s příkazem použít zbraně při napadení Staroměstského náměstí. Jednou jsem viděl jet auto s francouzskou poznávací značkou a s posádkou severoafrického vzezření, přímo v pěší zóně Staroměstského náměstí cca 50 metrů od místa, kde turisté sledují orloj. To je naprostá šílenost. Jak se mohlo toto auto dostat tak blízko k nejcitlivějším místům.
Příšerné je, jak mohl atentátník jet takovou dlouhou trasu po pěší zóně v Barceloně a zabíjet nevinné lidi a nikdo ho nezastřelil. EU svými zákazy týkajícími se ozbrojování obyvatelstva, jakoby napomáhala teroristům, kteří žádnou střelnou zbraň nepotřebují. Mají svá auta, a své nože. Ale obyvatelstvo musí mít příležitost se bránit, když je hromadně napadeno.
To je jedna věc. Pasivní obrana. Ale druhá věc je ještě důležitější. Obrana aktivní. Je třeba zcela jasně označit nepřítele ve válce. Jsme ve válce a ne že ne. Ve Finsku, je též určitá komunita iráckých křesťanů. Tito Arabové, protože nejsou identifikovatelní od svým krajanů, vyznávajících islám, slyšeli zcela jasně, jak se domlouvají mladíci, že jsou ve svaté válce proti nevěřícím a že je třeba zabíjet každého nevěřícího psa. Když to iráčtí křesťané říkali svým spolubratřím ve víře, rodilým Finům, tak ti to nebrali příliš vážně. Finsko je klidné. Uprchlíci jsou zde spokojeni, dostávají materiálně vše, co potřebují a vzápětí přišlo finské Turku.
Vidíme, že spokojenost migrantů nezabrání teroristickým útokům. Oni jsou přesvědčeni, že jsou ve válce a že nepřítel je slabý a hloupý. Musíme si to přiznat i my. A když si to nepřiznají naše vlády, tak si to musí přiznat voliči a volit odvážně ty, kteří nestrkají hlavu do písku jako pštrosi. Ve válce musí být totiž jasné, kdo je kdo. Kdo je nepřítel, jakou nosí uniformu a když žádnou nenosí tak alespoň musí vlády označit jak válečný nepřítel vypadá. A když ne vlády současné, tak alespoň ta budoucí. Nakonec bych přidal citát jedné diskutérky z facebooku: „Začínám se obávat, že nás to semele všechny až na ty, co to spískali. Ti se včas někam vypaří.“
