Pokud bychom spočítali ona úmrtí, tak bychom se mohli dostat ke skutečně hrozivým číslům i když se může zdát, že exekuce snad už ani nejsou. Nikdo o tom nepíše. Není to takzvaně mediálně sexy. Z postižených o tom nikdo psát ani nemůže, protože mu zabaví všechno včetně počítače. Takový člověk už má úplně jiné starosti, než psát. Ročně je však v naší zemi zahájeno cca 900 tisíc exekucí.
Paradoxem ovšem je, že výše zmíněný exekuční zákon, dělá z věřitelů věčné čekatele na své peníze a dlužníků doživotní plátce, ovšem často ne věřitelům, ale exekutorům a advokátům, kteří se na dluh přisáli.
Většina prostředků vygenerovaných exekucemi totiž jde na odměny exekutorům, kteří jsou dle tohoto zákona přednostně uspokojováni. I když třeba exekutor vymáhá alimenty, tak výnos z exekuce nejde přednostně dítěti, ale exekutorovi.
V onom zákoně je totiž zakódován typicky český paradox. Ačkoliv je exekutor podnikatelem, je jeho exekutorský úřad veřejným úřadem. Naši soukromí exekutoři mají totiž více pravomocí než soudy.
A další zrůdnost. Pokud exekuce neuspokojila účtované náklady exekutora, tak díky zákonu 120 může exekuce přejít i na nic netušící potomky.
Jsme pro okamžité zrušení soukromých exekutorů a vrácení jejich pravomocí státním úředníkům, kteří by pracovali pouze za mzdu, a měli daleko více omezení, na co vše a nad jakou částku nesmí sahat. Mohli bychom se inspirovat z fungujících zákonů v zahraničí a nehledat neustále specificky české cesty. Takové specificky české cesty už naše občany a stát připravily o stovky miliard.
Mimochodem o kvalitě české exekuční praxe vypovídá i fakt, že v zahraničí naše exekuce neuznávají. Bezzubé novely nic nevyřeší. Je třeba vypracovat, respektive převzít pro českou praxi nový, v zahraničí však fungující zákon, který fakticky uspokojí věřitele a dlužníkům dá šanci dluhy splatit.
Nechci však být jednostranný. Dluhy se mají platit. Někdy se různí vykukové, kteří si napůjčují s tím, že to nikdy nesplatí, přihlásí na obecní úřad. Úřady by v takovém případě měly konat a prověřit takto účelové zřízení trvalého bydliště. V takovém případě je třeba peníze pro věřitele získat zabavením majetku rodinných příslušníků, na něž dlužník účelově přepsal majetek.
Odsuzuji také praxi různých bankovních i nebankovních domů, které lákají lidi, aby si půjčovali na nesmysly, mnohdy se zřejmým záměrem, že dlužník bude muset zaplatit mnohonásobně výše, než je částka, kterou si půjčil.
Na závěr moudrá slova předků: Dluh se lehce udělá, ale těžko se splácí.
Autor je předseda Strany zdravého rozumu
