Všichni žijeme fenomenálním úspěchem Ester Ledecké, která se prosadila proti systému, pouze a jedině díky možností své rodiny.
Pamatuji si na slova svého otce, který nikdy nebyl členem KSČ, ale když jsem za minulého režimu (jako mladý student nejdříve oboru umělecký kovář a pak jako dirigent a skladatel na konzervatoři a později dokonce na vysoké škole) nadával na komunisty, okřikl mě s tím, ať se přestanu rozčilovat. „Poslouchej, synu, nikdy by ses tak nemohl vyšvihnout, syn obyčejného dělníka. Važ si toho, že můžeš studovat a nenadávej. Talent by ti nestačil. Musel bys být z dobré, to znamená, bohaté rodiny.“ Narážel tak na svou životní zkušenost. Narodil se totiž v roce 1914.
Upřímně řečeno, nevěřil jsem mu, tak jako ostatně nevěří dnešní mladí mnohému, co zažily generace před nimi.
Je skvělé, že otec Ester, autor muzikálů a hitů z devadesátých let, Janek Ledecký (který je mi i nadmíru sympatický svým střízlivým názorem na EU), věnoval nemalou část svých příjmů na rozvoj své dcery. A je mi ještě víc sympatické, když dcera, která jako vítězka různých soutěžích na snowboardu, otci řekla: „Už mi nic neplať, budu si tu nadstavbu platit ze svých příjmů.“ Nakonec i já jsem si něco podobného zažil se svým synem, když jsem mu dával na živobytí to, co potřeboval a on sám, jako 18ti letý mne umravnil tím: „Dávej mi jenom určitou přesnou částku apanáže na měsíc, abych se naučil s penězi sám hospodařit.“ Jedná se samozřejmě o nepoměrně menší částky, ale v obou případech se jedná o zodpovědnost potomků za své vlastní směřování.
Ostatně i já jsem se od svého útlého mládí postavil na vlastní nohy a vedle studia jsem si vedle studia vydělával sám svými skladbami, prvním rockovým albem Město Er a prvními hity.
To postavení „na vlastní nohy“ je to nejdůležitější i v tom celospolečenském měřítku. Příslušné sportovní svazy nedovolily Ledecké startovat před 4 lety v Soči v disciplíně, za kterou dostala první zlato v Koreji. Takže to fenomenální zlato získala svým vlastním úsilím, jaksi vlastně natruc.
A s tím také koresponduje nadmíru kritické hodnocení během její jízdy z úst české hodnotitelky v ČT. Na rozdíl od komentátorů jiných televizí, kteří daleko dříve začali „šílet“ nadšením, že outsider překonává mezičasy.
A teď o závisti, co vlastně tak úplně závistí není. My máme od jiných národů jednu příšernou vlastnost. Doma není nikdo prorokem. Pamatuji se na hokejovou sezónu, kdy vyhrál Litvínov ligu (2014-2015). Super sehrané mužstvo mladíků (z kterých vyšel i brankář Francouz), promíchané s legendami jako byl Reichel. Říkal jsem si tehdy, proč si nevybere trenér Růžička na mistrovství světa tehdejší virtuosy v sehranosti, celek Litvínova. Navíc, když družstvo bylo plné nadšení. Z Litvínova se na soupisce národního týmu neobjevil ani jeden hráč, z české extraligy jenom čtyři. Ne, my jsme si museli zase pozvat ty hokejové hvězdy z NHL, a tehdy populární Kontinentální ligy, nesehrané, jejichž hlavním cílem je, se nezranit, aby nepřišly o tučné výdělky v klubech.
Jasně, přece, kdo hraje domácí ligu je passé. My chceme jenom světové hvězdy. Také jsme tehdy s těmi hvězdami byli jenom čtvrtí. A věřím, že tak jako sehranost hrála letos obrovskou úlohu u ruského celku (který tvořil v podstatě pouze jeden tým Petrohradu doplněný o jednotlivce), tak by sehranost a nadšení tehdejšího Litvínova mohla udělat své. A navíc, pokud se jedná o letošní Rusy, národní cítění zahnané do kouta se podepsalo na vítězství velmi tučným písmem. Že si ze vzdoru museli vítězové vykřičet proti všem svou hymnu, pocit, že to všechno je nespravedlivé. I tento pocit nespravedlnosti hnal Rusy k vítězství. Jenom dodám nejsem rusofil, ale ta kolektivní vina pro všechny ruské sportovce se mi vůbec nelíbila.
Kéž bychom i my byli tak hrdí na svou zem. Kéž bychom vyvěšovali naše vlajky i o státních svátcích a nejenom při sportovních zápasech. Kéž bychom dokázali držet pospolu nejenom při fandění, ale i při obraně naší vlasti.
P.S. Nepovoluji pod svými články diskuze, protože jsem zastáncem toho, že bychom měli být svorní a jak tak čtu diskuze pod články, rozdmychávají pouze vášně a málokdo se zamýšlí nad názory toho druhého, ale jenom na druhého útočí. Jsou tu dvě nesmiřitelné skupiny, a jedna druhou neposlouchá, nečte důvody a někdy i hrubě uráží jedna druhou bez faktů. Proto, kdo chce s tímto mým sportovním extempore diskutovat, má možnost napsat také článek. Článek chce přece jenom hlubší zamýšlení, v článku nestačí pouze kydat na druhého. Nechci přispívat k nesvornosti.
Buďme už konečně v roce stého výročí samostatnosti svorní.
