Původně jsem chtěl psát o mediální zastírací taktice, mluvit a psát neustále o nesmyslných tahanicích kolem sestavování vlády, zatímco se v tichosti v Marakeši připravovala pro nás nebezpečná dohoda.
Dohoda, která k nám nažene zcela legálně ekonomické migranty z Afriky.
Předseda vlády vysvětloval, že to je nezávazné a kdesi cosi. Ale o tom, co to pro nás znamená, až příště. Jenom upozorňuji na to, jak jednolitě naše média, a to jak veřejnoprávní, tak soukromá o tomto, pro naše občany a naši zem tak důležitém, až přímo fatálním jednání v Maroku (EU versus Afrika) cudně mlčela. Kde si po tom naši občané mají opatřovat relevantní informace o důležitých věcech, když média veřejné služby mlčí? Už je to podobné jako za minulého režimu, kdy se informace v rádiu, televizi a novinách četly tak, že se věřilo pravému opaku. Tehdy se poslouchala zahraniční rádia, dnes se čtou alternativní weby.
Teď ale k tomu, o čem chci psát dnes. Týká se to mého oboru. Poctivě jsem si poslechl finále soutěže Eurovize 2018. Přečetl jsem diskuze pod články o soutěži. Nemyslím si, že je až tak vhodné šmahem odsuzovat celou soutěž a zvláště pak naši letošní účast, která byla poprvé v historii připravována, podle mého názoru demokraticky a to tím, že mezi nominovanými příspěvky vybrali lidé a v našem případě hlavně mladí lidé tu píseň, či spíše její provedení, mladým, sympatickým zcela neokoukaným interpretem. A přineslo to úspěch. Skutečně velký úspěch, dokonce vzhledem k možnostem, naprosto fenomenální úspěch.
Před nějakým časem se na mě tento mladý člověk Mikolas Josef, (nevím už zda-li tehdy u jeho jména nebylo to příjmení Josef, to už si nepamatuji), obrátil mailem a poslal mi k posouzení jeho píseň. Už jsou to nejméně dva roky, takže si už přesně nevybavuji její název, či znění. Dokonce mu nešlo ani tak o mé posouzení, protože mi tehdy psal, že pro něj v životě není jiné cesty než zpívat.
Jeho styl byl světově či evropsky popmuzikálně současný, nekomplikovaný a nad tím se u nás zívá. Ve světě se však svěžest a cílení na mladé stále považuje za „cool“. Poradil jsem mu tedy, ať to zkouší nejdříve v zahraničí. Že u nás hrají v rádiích mezi převahou zahraničních interpretů, pořád dokonala jenom hrstku našich vyvolených. (Zkuste si je spočítat. Mnoho jich není.) To bylo tehdy, asi před dvěma lety. V sobotu před soutěží jsem si poslechl jeho povídání na Všechnopárty u Karla Šípa. Jezdil po Evropě, zpíval v podchodech, na náměstích a ulicích, dal se ve Vídni dohromady s někým, kdo mu udělal nahrávku, videoklipy.
To je všechno obvyklé, ale co je neobvyklé, že Mikolas Josef zřejmě zcela cíleně zapojil své přátele, které si v celé Evropě během svých cest udělal. Nenechal, podle mého názoru věci jen tak plynout. Určitě je upozornil na možnost hlasovat. A o tom to je. Ostatně stačilo velice málo. Mě se například z profesionálního hlediska nejvíce líbila píseň dánských „Vikingů“. Klasicky vystavěná forma s verzí a dobrým refrénem, tak jsem jim poslal hlasy. A vida, potom v součtu z ČR byla i díky mým „ubohým“ 2 hlasům dost nahoře. Zapojit do díla nejenom srdce, ale i mozek a jít na věc od lesa. Dobré je, že mohou hlasovat pouze lidé v zahraničí. Na příkladu tohoto našeho mladého muzikanta, zpěváka a tanečníka je vidět, že houževnatost nese plody. Máme ostatně také jedno velice trefné přísloví: „Když se chce, tak to jde“.
Co se týká vítězky. Eurovize má určitý rytmus. Jeden rok vždy vyhrává „bizár“ a další rok klasická melodie a jednoduchost formy (minule Portugalec s jemnou písní – bez pohybových kreací - klasika).
Mikolas Josef upozornil na ČR v tomto kontextu. Odpovědní vyberte z ČR do příštího klání ještě poměrně mladého nevidomého zpěváka Radka Žaluda s fenomenálním hlasem. Zaujme svou podstatou – nevidomý, a svou kvalifikací nádherný sametový baryton. Dodejte klasické, ale nápadité aranžmá – třeba harfu s dětským sborem typu Boni Pueri a další ročník Eurovize se postěhuje z Jeruzaléma do Prahy.
Mikolas Josef předvedl, že není nutné mít rodiče z branže. Že je možné zazářit i houževnatostí. Je to i mé heslo, které mi vštípili mí vynikající profesoři na Konzervatoři a v Akademii múzických umění: „Pořád se musíš snažit, nikdy se nesmíš vzdát, lidé nakonec tvé úsilí ocení, lidé nakonec poznají, že to myslíš vážně, a po stém klopýtnutí se cíl nakonec dostaví. A ty můžeš dělat druhým i sobě radost.“
A já jim neustále v duchu děkuji, že mě neučili se nikdy nevzdávat. V houževnatosti je obrovská síla. To nám ukázal mladý Mikolas. Jenom bych mu doporučil ať z Evropy neodchází do USA. Tam to funguje úplně jinak a v Americe se talent ztratí jako v hlubokém močálu. POZOR. S nikým neuzavírat smlouvy. I já, když mi bylo 22 let, jsem v Anglii také unikl jenom o vlásek žraloku, požírajícím mladé talenty návrhem „na výhodné“ smlouvy. Mikolasi, nevěř tomu, kdo si vyjel do Evropy vyhledávat talenty. Za opravdu důležitými producenty se talenti složitě dopracovávají. V mém případě (i když to byl malý český rybník, ale tak to funguje všude), vždy talenti přicházeli za mnou. Ten, kdo loví talenty to má z určitého důvodu asi zapotřebí. A USA jsou se svými komplikovanými a neprůstřelnými smlouvami velice zrádné. V USA existuje spousta regionálních, městských a podobných slavností, které mají velkou spotřebu muzikantů, zpěváků. Ale o to asi zpěvákovi, který zazářil v soutěži Eurovize nejde.
Vidíte a to mě mnozí považují za euroskeptika a já tak horuji pro to, aby Mikolas Josef v Evropě zůstal. Ale, přátelé, uvědomte si, soutěž Eurovize byla dávno před tím, než bruselští pánové začali blouznit o jednotné měně, o Lisabonské smlouvě, o Spojených státech evropských. Evropa, kde v Eurovizi vyhrála ABBA, to byla Evropa, kterou jsem měl rád. Ne ta, která nás svazuje, která nám diktuje. To byla Evropa vzájemného respektu a radosti.
Autor je bývalý prezidentský kandidát a předseda ROZUMNÝCH
