Zákony, které byly přijaty na přelomu milénia, byly tehdejší vládě a poslancům nadiktovány lobbisty ve prospěch budoucích exekutorů. Dokonáno bylo v době Topolánkovy vlády po roce 2006, kdy byly zvýšeny poplatky advokátům, což znamenalo, že chudý člověk, postižený exekucí, neměl a dosud nemá jakékoliv nástroje se bránit propadu do hlubin bídy a bezdomoví. I když se v nynější době něco dělá pro zvrácení tohoto naprosto nemorálního stavu, stále je to málo. Jsme jedním z nejvíce postižených států EU, co se exekucí týká. Na přelomu milénia byla také podobná situace ve Velké Británii, tam se to ovšem zlepšilo, protože zákony umožňovaly, aby se exekucí postižený člověk ze svých dluhů, tak zvaně, vyhrabal.
Ne tak u nás. Zdá se, že právnické osoby zabývající se půjčováním peněz už od samého počátku počítají s tím, že dlužník nebude moci dostát svým závazkům a bude mu zabaven majetek v násobné hodnotě dluhu. Zákony jsou nastaveny tak, že dluh je fakticky nesplatitelný, protože narůstají různá, tak zvaná, příslušenství. Takže z marginálního dluhu, či třeba nezaplacené pokuty, naroste nesplatitelná částka v hodnotě statisíců. Mnoho lidí přišlo o své nemovitosti v ceně milionů, protože třeba ručili za dluh svého potomka, který byl na rozjezd podnikání, řekněme ve výši sto tisíc.
Dalším nemorálním aspektem našich zákonů je skupování dluhů společnostmi, které se na tuto činnost specializují. A protože naše soudnictví je příznačné svým neustálým obnovováním už tak nikdy nekončících procesů, tak lidé, kteří si mysleli, že jim soud dal za pravdu, najednou čelí dalšímu otevření své kauzy.
Tuto úvahu píšu pod dojmem článku v jedněch celostátních novinách, kdy důchodci po 21 letech soudů musí opustit svůj domov, svůj dům, vilku, kterou si sami postavili a ve které žili dlouhých 38 let. Oba manželé jsou nemocní a různými machinacemi, kdy si exekutorka pro sebe ponechala víc než sedm set tisíc za náklady na exekuci, jim z částky za exekuční prodej domu nezbylo vůbec nic, takže by museli být bezdomovci. Ještě že v obci mají starostku, která s nimi soucítí a chce jim v jejich těžké pozici pomoci.
Oni důchodci poslechli po revoluci výzvy, aby se lidé pustili do podnikání. V obci se snažili zachovat prodejnu potravin, a pronajali si prodejnu od tehdejší Jednoty. Už od roku 1998 se táhne onen soudní spor, kdy museli zavřít svou prodejnu, kvůli přemrštěnému nájmu a navíc museli firmě hradit i nájem za pozemky pod prodejnou, které ovšem patřily obci. V té době ještě plni elánu se obrátili na soud se žalobou na bezdůvodné obohacení oné firmy, která jim nezákonně účtovala nájem za něco, co jí nepatřilo. Soudní spor o tři miliony korun vyhráli. Dokonce jim dvě různé soudní instance daly v roce 2003 pravomocně za pravdu. Po čtyřech letech však Nejvyšší soud věc po dovolání naprosto zvrátil a poslal k novému projednání. V letech 2012 okresní a krajští soudci rozhodli zcela opačně. A rozhodli, že peníze musí důchodci vrátit. Tři miliony. Kdyby už tehdy v roce 1998 soudy rozhodly takto, tak by se s tím asi smířili.
Co je na tomto a jiných příbězích nejvíce varovné. Že v této zemi neexistuje právní jistota. Jednou pravomocně rozhodnutý právní spor by měl být definitivní.
Naše zákony jsou zamořeny kličkami a nemorálními aspekty zanesenými do legislativy prostřednictvím lobbistů těmi, kdo svou chamtivostí zničili vše v co lidé v roce 1989 doufali. Myslím si, že důkladná inventura zákonů ve prospěch lidu Čech, Moravy i Slezska je v nejbližších letech naprosto nutná.
Nejenom od časného rána 17.11. , ale i týdny minulé jsou plné oslavných řečí na počest 30. výročí Sametové revoluce. Nenašel jsem jediný pořad, jedinou stanici veřejnoprávního rozhlasu, která by objektivně zhodnotila popřevratový vývoj. Nenašel jsem zmínku o téměř milionu exekucí, o lidech, kteří přišli kvůli marginálnímu dluhu o střechu nad hlavou, o stále narůstající armádě bezdomovců v ulicích nejenom Prahy, ale i dalších měst. Pouze samé tirády. Pokud to tak naše oficiální média budou i nadále prezentovat, nám starším to připomene oslavy prvních májů. A myslíte si, že v Listopadu 89 šlo právě o to, znovu zažívat všemi médii oslavovaná různá výročí a zavírání očí před problémy, které skutečně tíží mnohé?
Mgr. Petr Hannig, předseda ROZUMNÝCH a bývalý prezidentský kandidát
