A dodal, člověče už se bojím otevřít i ledničku, aby mi z ní nevypadla třicítka. I mně se zazdálo, že toho všeho je až moc. Vzpomněl jsem si na tirády k Vítěznému únoru. Ty k 10. výročí jsem nezaregistroval, neboť jsem politiku jako malý kluk ještě nevnímal.
Ale k 20. výročí, které bylo v době v roce 1968 se v podstatě v televizi a v rádiu nic moc nepřipomínalo, protože začínalo Pražské jaro. To bylo v době, kdy se naplno rozvinula svoboda v kultuře. No prostě v tomto roce se toho dělo tak strašně moc, že žádný z novinářů neměl potřebu slavit nějaké výročí. A to v té době byla stále vláda jedné strany.
Zato v roce 1973, kdy nastala tuhá normalizace, bylo Vítězného února plno jak v televizi, tak v rádiu. Pamatuji si, že v roce 1973 všude kralovalo 25. výročí Vítězného února. Ovšem i tehdy, po 25. únoru nastal klid. Novináři, kteří vždy zpívají tu píseň, která je žádaná od vrchnosti, si udělali čárku, strana a vláda byla uspokojena.
Co z toho vyplývá. Když je absolutní svoboda, není třeba nějak výjimečně připomínat různá výročí. Když ovšem panuje jednotně doporučovaný mediální názor, výročí se připomínají o sto šest.
Už v minulém článku jsem upozornil na to, že se má také zmiňovat to, co se za těch posledních 30 let nepovedlo. Jako například zákon o exekucích, který připravil o střechu nad hlavou spoustu lidí.
I já jsem byl tázán na to, co považuji za klady 30 let. Zlepšila se možnost cestovat. V devadesátých letech nastala svoboda slova, která je však v současné době už oklešťována vlivem tzv. politické korektnosti a do legislativy nově vloženými zákony. Nastala možnost podnikat, i když v některých oborech to dnes již prakticky vlivem globalizace není možné.
Co je jasným záporem nové doby je snadná dostupnost drog a rozpad tradičních rodinných vztahů.
V této souvislosti si myslím, že neměla být zrušena základní prezenční povinná vojenská služba pro mladé muže. Mohla být modifikována jako třeba ve Finsku na možnost 6, 9 nebo 12 měsíců. Každý mladý muž by si mohl vybral z těchto tří variant.
Mladým mužům chybí vojna jako sůl. Naučili by se pořádku. Nakonec i dnes chybějící řidičské průkazy pro velká auta a autobusy by byly svým způsobem řešeny tím, že by na vojně mladí kluci měli možnost si takové řidičáky udělat.
V poslední době je mezi lidmi velice rozšířená nenávist . Vlivem internetu narostla možnost falešných článků a zpráv. Například, po internetu se šíří pamflet, který je falešně uváděn pod mým jménem, ve stylu, kterým já rozhodně nepíšu. Pouze v závěru je přidán dodatek s mým jménem. Tento falešný status se šíří v fb skupině Chvilková skupina. Chtěl jsem tento fake v oné skupině dementovat, ale nemám do ní přístup. A ti, kteří tento fake v oné skupině čtou, mne zahrnují nenávistnými komentáři.
Protože v diskuzích se pod mými články prezentují lidé, kteří evidentně fandí Milionu chvilek a mohou být členy této fb skupiny, tak je ve smyslu fair play žádám, aby napsali do komentářů, že autentické články mnou napsané jsou na blogu iDnes.
Myslím si, že demokracie je o tom, že každý může mít různé názory, ale že nelze vkládat falešné statusy a na jejich základě uměle vytvářet nenávist.
Jinak na všem, co hlásají ideoví protivníci se vždy může najít něco, co ten druhý může s klidem podepsat. Například to, aby lidé vstupovali do stran. Nebo, a to se mi líbilo, že by se měla zrušit 5% klauzule pro vstup do Poslanecké sněmovny (tak jako to je v Nizozemsku), a aby byl jediný volební obvod pro celou republiku, jako je to na Slovensku. Tak by lidé nemuseli volit menší zlo, ale mohli by prostě a jednoduše volit dobro.
Sami si ve svém svědomí určí co je dobro a co zlo. Nikdo je však nemůže nutit k tomu, aby měli jenom ty jedině správné názory. Nutnost volit to jedině správné už jsme si zažili.
Mgr. Petr Hannig, předseda ROZUMNÝCH a bývalý prezidentský kandidát
